Opět jsem zaslal jeden výtisk knihy paní Květě Fialové jako v případě mé prvotiny a ona tehdy poslala děkovný dopis s podepsanou fotografií, čímž mile překvapila. Zhruba před měsícem usměrňuji výkon montérů na rekonstruované střeše a do toho zazvoní telefon. „Tady Květa Fialová." Na mém původním přísném obličeji kdosi vykouzlil rohlík, kterého jsem se nemohl po celou dobu telefonování zbavit. Poněvadž přetrvával i po jeho skončení, bylo záhodno stavbu opustit, jelikož bych s podobným výrazem ve tváři těžko uspěl při hodnocení provedených prací.

Paní Květě v knihkupectví sdělili telefonní číslo a musela mi osobně poděkovat za další věnovaný knižní přírůstek. Jen jsem nechápavě kroutil hlavou, kolik vděčnosti a pokory může být v jednom člověku. Po skončení rozhovoru se vydávám zpět do kanceláře a tehdy začala bitva mezi hlavou a srdcem. Její číslo zůstalo uložené v mobilu a s ním pravidelně po dobu téměř čtrnácti dnů dotírala výzva, abych jí zavolal a pozval na autogramiádu. Bohužel měly stále navrch pochybnosti, které naznačovaly, že tím pokazím náš platonický vztah. Souhrn všech skeptických myšlenek vyústil v poranění kotníku, kde trůnil poměrně veliký výron. Naštvaný na svou zbabělost se konečně chápu opratí a s razantním rozhodnutím: „Přesně v 9:35 hod. jí zavolám!“ jsem vytočil číslo. Pouze náhledla do diáře a svolně odpověděla, že pro ni musím přijet.

                                                                                     

                                   A pak, že zázraky se nedějí …

Pro zobrazení dalších fotografií z autogramiády klikněte na tento odkaz

Modrá